Všechno to začalo v květnu, kdy jsem se rozhodl začít se sebou něco dělat a postupně se víc dostat do formy a shodit i nějaké to kilo, které jsem nechtěně během studia medicíny přibral. Postupně jsem začal běhat, což pro mě byla logická volba, protože jsem měl dva semestry zapsané outdoorové sporty distančně jako povinný tělocvik a zde jsem si vybral běh. Takže jsem pravidelně běhal, vždycky mě to dost bavilo, nicméně jak jsem to měl vždy v podzimním semestru, se zimou a horším počasím jsem přestal a běhání zapadlo v zapomnění.

Teď jsem v tom byl ale naplno, chtěl jsem, aby se běhání stalo mým větším koníčkem, když mě tak bavilo, a tak jsem se do toho pustil. Běhání mě čím dál víc naplňovalo, běhal jsem pořád, dokonce i přes zkoušky jsem si na to vždycky našel čas. No a jak tak člověk běhá víc a víc, začal jsem přemýšlet i nad nějakým tím závodem. Na konci srpna. No to je docela pozdě. Půlmaratony jsou už většinou za námi (nějaký bych si rád totiž závodně zaběhnul a bylo to cílem i během toho tělocviku), jediný byl na druhém konci republiky v Ústí nad Labem. No nic. Navíc konec srpna, závody tak na konci září, to bych asi nestihl natrénovat ani tak. Tak musím vybrat něco jiného.

Hledám, hlavně poblíž Brna a v Brně a najednou jsem našel Vokolo priglu – běh 14,1 km dlouhý okolo Brněnské přehrady, krásné prostředí, závod akorát tak dlouhý, v polovině října. To zvládnu ještě něco naběhat, hodit se víc do formy a pak ho zaběhnout. Cílem nebyl moc čas, ale vyzkoušet si závodní atmosféru a vůbec první běh naostro v závodech.

S přihlašováním jsem čekal, což jsem udělal dobře, protože se navíc partnerem závodu stala naše Masarykova univerzita, která mi zaplatila startovné, a ještě jsem dostal úžasné funkční tričko MUNI TEAM, takže win-win situace.

Závod v polovině října, je poslední týden v srpnu, to je skvělé. Poměrně dost času ještě trochu poladit formu, přes léto jsem běhal, takže běh v klidu, jen to chci ještě trochu vylepšit, nějak se víc vyšvihnout, ať to stojí za to. Vracím se z dovolené a začínám perfektně, několik běžeckých tréninků do týdne, dokonce zvládám zařazovat i nenáviděné intervaly, dva týdny tréninku a vše běží skvěle. Běhání mi jde, cítím se fakt dobře, takže závod bude super.

No vůbec. 3 týdny před závodem jsem onemocněl, ale naštěstí jen na 3 dny, vracím se postupně zase k běhání a jde to perfektně, návrat je svižný. Akorát že se to vrátilo. Tentokrát daleko v horší formě, vykašlával jsem neskutečně, z podzimního nachlazení se stal pořádný kašel, odkašlával jsem naplno, zadýchal jsem se cestou do schodů, na běh ani nemyslím. Do toho jsem si při posledním běžeckém tréninku na dlouhém běhu udělal něco s kolenem, takže krom toho, že se do těch schodů zadýchávám, myslím, že mi to koleno asi upadne bolestí. Bolí mě tak, že to mě to nad ránem i budí a mám vůbec problém vyskočit z postele.

No nic. Do závodu dva týdny, koleno si zatejpuju, to se rychle spraví, navýším dávku vitamínů, dám si odpočinkový relax, za chvilku to bude v klidu, pak si dám jen týden před závodem pár kratších běhů, abych dostal pohyb do nohou, tempo mi je asi jedno, budu rád, když poběžím.

Nakonec byl závod můj první běh po dvou týdenní pauze. Optimální to nebylo, co si budeme říkat. Na startu jsem se ale cítil poměrně dobře, bylo nádherné počasí, sluníčko svítilo a bylo krásně teplo. Celé nachlazení bylo za mnou, po této stránce jsem se cítil skvěle, koleno pobolívalo jen trochu hlavně při chůze z kopce, při běhu mi to ale nijak výrazně nevadilo. Pro jistotu jsem si ho ještě pořádně zafixoval tejpem, aby bylo pevné.

Vyzvednout startovní balíček, stavit se na stánku Masarykovy univerzity pro tričko MUNI TEAM, do převlíkárny a do úschovny s věcma. Pěkně popořadě, žádné zdržování. Už jen espresso na nakopnutí a trochu tekutin. Ještě si skočím na záchod, aby mě to nechytlo za běhu a už se jdu rozběhat. Po rozběhání jsem se připojil ještě na skupinovou rozcvičku a pak se pomalu všichni přesouváme na start do startovních vln.

Vybíhám asi ve 4 startovní vlně (speciální startovní vlna pro univerzitní týmy). První kilometry jsem samozřejmě jak jinak než přepálil, nicméně běželo se mi fakt dobře. Do prvního kopečku jsem trochu tempo poupravil, aby mi sedělo, ale furt se mi běželo dobře. Zvrat nastal na první občerstvovačce. Původně jsem nechtěl vůbec zastavovat, byla na konci seběhu z kopce, chtěl jsem pokračovat. Nakonec jsem se ale rozhodl, že si vezmu aspoň ionťák, na ovoce jsem chuť neměl, protože jsem s sebou měl na občerstvení v kapse bonbóny, které mám při delším běhu rád. Ionťák mi nicméně nesedl a nějak mi spíš rozhodil žaludek, takže mi od 5. km bylo jen hůř a hůř.

Postupně mě začalo píchat v boku, zpomaloval jsem a měl jsem několik úseků, kdy jsem běžel sice pomalu, ale myslel jsem, že umřu, jak to bylo vysilující. Několik týdnů nemoci, 2 týdny bez běhu, rozhozený ionťákem. Prostě mi to celé nesedlo. Nicméně pokračoval jsem. Na posledních cca 4 km jsem začal běh prokládat chůzí, ale nechtěl jsem se vzdát. Ke konci navíc probíháte už davy lidí, kteří vás povzbuzují, což perfektně nakopne.

Blížím se konci, čeká mě jen závěrečná cílová … no rovinka fakt ne. Pěkně do cíle do kopečka. Opravdu v pomalém tempu, ale posledních pár metrů nevzdám, takže zatnout zuby a běžíme. Do cíle přibíhám v čase 1:18:50, což není nejhorší, ale představoval jsem si to daleko lepší. Po doběhu do cíle si hned sedám na zem a mám pocit, že brzo omdlím, nicméně dávám si rychle ovoce, pití a vše se zpravuje. Pocit skvělý!

Při převlékání se skočím ještě osvěžit do ledové přehrady, což bylo naprosto skvělé a už mě čeká jen odměna v podobě vietnamské restaurace!

Pokud jste někdy přemýšleli, že si nějaký běžecký závod zaběhnete, byť jste amatérští volnočasoví běžci stejně jako já, vyzkoušejte si. Je to skvělý zážitek a ten pocit po vám nikdo nevezme! Navíc VOKOLO PRIGLU je v nádherném prostředí Brněnské přehrady!